Tak je to konečně tady, vyrážíme na největší lákadlo Peru – Machu Picchu.

Z Aguas Calientes to je přibližně 5 km a asi 400 výškových metrů. Dá se tam dojít pěšky, ale průvodce Lonely Planet nám radí zaplatit za autobus a pěšky jít až nazpět. Dnes máme ještě v plánu náročnější výstup na vyhlídku nad Machu Picchu, takže se z průvodcem nebudeme hádat a vyrážíme na první ranní autobus.

První autobus jede v 5:30. Máme bohužel asi 10 min zpoždění. Co se dá dělat, buď autobus počká (kolik lidí tu asi bude takhle brzy?), nebo pojedeme dalším.

No, prvním vážně nejedeme, nakonec ani druhým… možná tak pátým, kdo ví. Stejný nápad vyrazit brzy ráno mělo asi dalších 300 lidí, a to počítám jen ty, co dorazili před námi. Na Machu Picchu jsme asi v 6:45, ale ne zrovna sami, jak jsme naivně doufali.

Zkoušíme další tip z průvodce, hned za vstupní bránou zahnout doleva, nahoru po schodech k chýši správce. To je místo, odkud jsou všechny ty typické fotky z Machu Picchu, kterých je plný internet i tento příspěvek.

Bohužel i o tomto tipu ví každý. Holt asi ten, kdo je ochotný vstát před pátou hodinou, si načetl i další tipy a triky na MP.

Lidí je zde opravdu hodně, každý má samozřejmě telefon nebo fotoaparát, každý chce svoji vlastní fotku, fotku svojí skupiny, selfie a podobně. Vtipné je, že první lidé do samotného města vycházejí snad až po hodině od otevření brány – všichni nejdřív chtěli fotku z teras nad městem. Naštěstí díky nim je v okolí chyše strážce tolik místa k focení, že najednou může dokonalou fotku MP udělat snad sto lidí.

Ani my nejsme jiní, počasí nám navzdory předpovědi přeje a tu fotku opravdu chceme a taky ji máme!

Následně se ovšem nevydáváme do města samotného, ale nejprve k padacímu mostu Inků. Je to takový mini trek asi 45 min tam a zpět. Po vrstevníci obcházíme jeden z blízkých vrcholků. Jdeme po stezce, která se postupně zužuje až zbyde jen asi 1m široký skalní převys, po kterém dojdeme až k zavřené dřevěné bráně. Za dřevěnou branou je to, co se ukrývá za názvem „Padací most“ a to totiž docela obyčejný pár dřevěných fošen. V případě nebezpečí stačilo fošny odebrat a cesta byla neprůchozí. Dřevěná brána je tu proto, že několik let zpátky se několik Britů pokusilo most přejít a všichni zahynuli.

Po návratu chvíli odpočíváme a doplňujeme energii. Od 9:00 máme totiž zaplacenou povolenku k výstupu na horu Machu Picchu podle které se Incké město jmenuje. Abychom na vrchol skutečně vyšplhali, musíme překonat asi 600 výškových metrů. Přiznávám, že když jsme lístek kupovali, tak jsme v euforii úplně neodhadli jak moc těch 600 metrů nahoru je. Pohled na kopec je poměrně děsivý.

Vycházíme už v 8:45. Na bráně se dozvídáme že před námi je celkem 2670 schodů a cesta nahoru a dolů průměrně trvá 4 hodiny. Vyrážíme a opravdu vlastně hned od počátku jdeme do schodů. Tak je to celou dobu. Cesta se klikatí, občas je větší odpočívadlo, kterých hojně využíváme. Po vystoupání asi 350 výškových metrů se Dan otáčí. Včera se koukal na videa z výstupu a říká, že by to se svými závratěmi nedal.

Dlouho jej nepřemlouváme. Úsek, kde se otáčí, nám připadá ještě schůdný, tak doufáme, že to nebude tak hrozné.

Po pár desítkách metrů mu dáváme za pravdu. Tohle už kde komu může vadit, alespoň to ocelové lano bychom ocenili. Jak se Dan někde dočetl, jistý němec prohlásil, že tohle by v Evropě z hlediska bezpečnosti nikdy neprošlo.

Když po nějaké době od turistů jdoucích dolů slyšíme, že už je to nahoru jen 15 min a že výhled je super, je jasné, že se už nikdo neotočí.

Na posledním úseku cesty je ještě několik nepříjemných částí, kde se cesta zužuje a krom výhledu do krajiny se otvírá i výhled hluboko pod nás.

Po 1h a 30min jsme na vrcholu. Machu Picchu je najednou docela malinké, zato se nám otevřel výhled široko daleko.

Na vrcholu zjišťuji zajímavou věc, mám strach z výšek. Teda asi ne z výšek, ale z pádu. Děláme fotky, rozhlédneme se a po 15 minutách na můj popud zase mažeme dolů.

Cesta dolů je snad ještě horší, sice tolik nezastavujeme, ale je to děs. Tady zakopnout nikdo nechce. Celý kopec jsme nahoru a zase dolů zvládli za 3h a trochu si tak zase zvedli sebevědomí.

Je poledne, opět se scházíme s Danem, který mezitím sám dobyl Sun Gate a vyrážíme konečně na průzkum samotného města Machu Picchu.

Zjišťujeme, že zde všechno není úplně původní a Peruánci museli sem tam něco doopravit a dostavit tak, aby byl dojem autentický a ničím nerušený.

Na fotkách to tak možná nevypadá, ale město je dost velké a rozlehlé. Z internetu a Lonely planet máme informace o některých budovách a částech města a tak se oddáváme prohlídce něčeho, co Španělé nikdy nenašli. Díky tomu se jedná o největší dochovalou část incké kultury.