Po noci plné představ o nákaze malárií, blížícího se tajfunu a přívalovém dešti, jež se mi při nechtěném bdění a převalování honily hlavou, jsme v 7 hodin ráno vstali, protřeli oči, podrbali štípance od komárů, smyli ze sebe noční pot a vypravili se na snídani. Byla evropského stylu. Díky Bohu. Na srílanské kari jsem po ránu rozhodně chuť neměla. Pochutnali jsme si na Srílanském čaji, opečených toastech s máslem a marmeládou a volském oku. Usmáli jsme se na sira hotelmistra, popadli batohy a vyrazili na cestu. Na silnici za hotelem nás nabral tuctuc, ze kterého se na nás od ucha k uchu smál náš kamarád z předešlého dne, který nám nabídl výlet jeepem do nedaleké Sigirie a národního parku Minneriya. Jízda jeepem s dvěma srílanskými mladíky nás nepřestávala uchvacovat. Poté, co jsme se zúčastnili ranní říční sloní očisty, jsme dorazili pod horu Pidurangala. Cestou jsme museli projít chrámem, kde jsme, světě div se, opět museli zahalit svá mužná a křehká těla. Pro výstup na horu, ze které je nejhezčí výhled na starověkou Sigirii, jsme museli zdolat několik stovek kamenných schodů a soutěsek. Výhled však stál za to. Dokonce tu na nás čekali i další divocí psi, kteří, když zrovna nespali, tak loudili o jídlo. Třeba o sušenky oreo, kterých jsme zrovna měli plnou pusu. Srilanští mladíci celý výšlap absolvovali s námi, dělali nám vrchní fotografy a průvodce. Sami však vypadali, že jsou nahoře poprvé. I oni si udělali nespočet selfie. Otevřely se nám úžasné výhledy a překvapil nás silný vítr a slaný vzduch, který nám vlasy ztužil a smotal do nerozčesatelných dredů. Teplota však celý den šplhala k 35°C. Dokodrcali jsme se zpět k našemu jeepu a srílanští mladíci nás zavezli do ájurvédské zahrady, kde jsme pričuchli k tamním bylinkám a prožili nezopakovatelnou masáž zad, krku a hlavy. Celí mastní a nasycení bylinkovými oleji jsme sedli do jeepu a popojeli do nedaleké restaurace Srílanského stylu. Na oběd bufet, naber si co chceš, a sežer toho kolik chceš. Pokud to dáš. Opět jsme se totiž přesvědčili o tom, že „little bit spicy“ znamená „upadne ti huba, kámo“. Rozpálená hrdla jsme schladili vychlazeným tamním ovocem a zrmrzlinou. S plnými břuchy jsme dorazili k bráně národního parku Minneriya. Hned za třetí prašnou zatáčkou jsme spatřili zvíře velkorysé velikosti – Srílanského slona. Všichni jsme popadli telefony a pořídili několik neodolatelných momentek. To jsme totiž nevěděli, že na nás v parku čeká ještě nespočet dalších sloních rodinek. Neskutečné a do této chvíle nepředstavitelné. Kromě slonů se nám skýtal pohled i na místní, taktéž divoce žijící, buvoly a různé druhy ptáků včetně pávů a orlů. Těm holdoval, možná jen na oko, Tomáš. My s B jsme se nechaly unášet pohledy na sloní mláďata, staré třeba jen několik dní. Ještě ani nedosáhlo chobotem na zem. Přesvědčili jsme se také o tom, že sloni umí plavat a ponořit se pod hladinu. Jsou nesmírně hraví, rádi se předvádí a kouzlí choboty. Po nákupu avokád a mang jsme se plní dojmů vrátili zpět do Dambully. Teď sedíme na verandě před omšelými, ale čistými pokoji, upíjíme z Jaggermaistra, olizujeme si prsty od zralého manga a vzpomínáme na Srílanské mladíky, které nás nejspíš natáhli, ale jen díky nim jsme mohli zažít to, co jsme zažili.

Vaše Jóža