Probudili jsme se po lehkych deseti hodinkach spanku do mlhavo-destiveho rana. Mestecko kempisimo Lisabon se ale bohuzel probudilo bez Johanky, kterou skolila zla rymova nemoc. Do Sintry jsme proto museli vyrazit bez ní. Nohy nas s Martou bolely uz pri ranni ceste na zachod (ze vcerejsiho obchazeni nekolik kilometru dlouheho plotu kolem kempu, nebot jsme misto meho instinktu nasledovali radeji Martovu GPS, ktere plot neprisel jako probem. No ja jsem mela trochu jiny nazor.) Do vysokeho kopce, na jehoz vrcholku jsme tusili obrys maorskeho hradu, se nam proto moc nechtelo. Jeste min se nam ale chtelo jet jednim z deseti ruznych posahanych turistickych dopravnich prostedku. Vyrazili jsme tak krasnymi zahradami plnymi potucku, palem, barevneho kviti a lavicek do ostreho kopce. Po par krocich jsem nastesti na nohach ozdobenych husi kuzi ucitila prvni vytouzene slunecni paprsky. Na maorskem hrade jsme si tak mohli za krasnych 8€ pokochat vyhledy na panelaky lisabonskych predmesti a zalesnene kopce, kde se rozkladalo pestrobarevne Palacio da Pena, dole v centru Palacio nacional de Sintra a hlavne nas dalsi cil, Quinta da Regaleira. Zde jsme nalezli fantasmagoricke zahrady plne vezicek, altanku, kasnicek, umele vytvorenych jeskyni a exotickych rostlin. Vrcholem nastevy byla bezucelna mechem porostla dira obehnana devetkrat tocitym schodistem. V dire bylo tisic Japoncu a lecktery z nich si pro dobrou fotku nevahal lehnout na mokrou zem. Pak uz jsme se za 12 nachozenych kilometru museli odmenit kafickem a teplym skoricovym kolackem. Cesta domu vlackem utekla jak voda. Silne hladovi jsme proto zanedlouho brali nedaleky Lidl utokem a Johce do kempisima privezli cokoladovy dortik, dzus, kilo klobasek na panev a dve lahve vina. Ale ty uz skoro dosly…