Na oběd dnes zase míříme do města Ica. Shodou náhod objevujeme restauraci s poledním menu za 10 PEN. Vybíráme si k obědu různé variace kuřecího masa spolu s kuřecí polévkou. Kuřecí tu je k dostání opravdu všude.

Po návratu do oázy Huacachina se rozhodujeme vyjít na nejvyšší dunu, kterou kolem vidíme a která se tyčí jen kousek za naším hostelem. Poučeni z předchozích dnů nevyrážíme přímo po nejprudší a nejnáročnější stěně duny, ale hezky šplháme po mírnější hraně. V praxi je rozdíl asi takový, že snaha jít mimo hranu znamená, že po každém kroku, který člověk udělá, se s pískem člověk sveze tak o 70% kroku zase zpět. Takže to tak nějak vypadá, že se hrabete skoro na místě. Hrana duny sice není úplně pevná, ale její návětrná strana je o něco schůdnější. Rozdíl je tak znát a proto není chůze vzhůru zdaleka tak deprimující.

Na dunu vybíháme za necelou hodinku. Shora máme velmi pěkný výhled nejen na oázu Huacachina ale i na Icu. Teprve nahoře si všímáme, že několik dalších dun je zapomenutých a ledabyle poházených po městě Ica. Také až tady se ukázalo, jak moc je Ica rozlehlá.

Zatímco nahoru jsme šlapali hodinu a celých sto výškových metrů jsme šli po hraně duny, tak na hostel to sbíháme tou nejprudší strání kolmo dolů. Zpět dole na asfaltu jsme ani ne za minutu! A ještě to byla celkem sranda!