Probudili jsme se do mlhaveho, vlhkeho rana. Behem snidane se vsak mlha roztrhala a na nasich tvarich bylo razem znatelne vice optimismu. I pres usili vyklepat ze stanu co nejvice vody jsme nakonec stany balili mokre. Auto, s Tomasem za volantem, nas zavezlo do univerzitniho mesta Coimbra. Obdivovali jsme zde nejstarsi, nejprestiznejsi a nejvetsi univerzitu v Porugalsku. Studentsky zivot na nas dychal na kazdem rohu. Potkavali jsme stovky studentu, bezpecne je clovek totiz pozna podle cernych habitu. Pripadala jsem si jako v Bradavicich. Studenti v ulicich zpivali, klabosili, odpocivali, popijeli cidery. Coimbru se nam podarilo poznat i z vysky, z univerzitni veze, odkud se nam nabizel pohled na reku Mondego. Pocasi nam pralo, podle kluku az moc, podle meho nazoru tak akorat. Po tom, co se po mlhavem ranu obloha vyjasnila, teplomer ukazoval 29 stupnu. Bloudili jsme ulickami, natrhali jsme si par fiku a mandarinek a obdivovali dramaticke politicke vyjevy na zdech tamnich domecku.
Netrvalo to dlouho a prepadl nas hlad. Zejmena s Barcou zacal pocit hladu cloumat vic a vic. Zalezli jsme do zpola opustene a vybydlene ulicky, kam nas zavedla vune bruschetty a sardinek. Jednotliva sousta jsme zapijeli dousky sangrie. S pozehnanym pocitem uspokojeni a plnymi zaludky jsme doprosli zbytek historickych mist Coimbry. Auto na nas nastesti cekalo tam, kam jsme ho dopoledne zaparkovali. Plni zazitku jsme do nej usedli a s Coimbrou se rozloucili.
Cesta do kempisima trvala necele dve hodiny. Posadka zenskeho pohlavi na zadnich sedackach to razem zalomila a vetsinu teto cesty prozila ve snech. V poslednich minutach jizdy vsak navigator Martynko trochu vahal, proto dojezd do kempu v mestecku Lamego byl o to zajimavejsi.
Nadhera. Spime na vinicnych terasach. Sledujeme zapad slunce, popijime vino ze zdejsich vinic oblasti Douro a hledime na mesto Lamego rozprostirajici se primo pred nami. Z hrnce se line vune veproveho na tymianu se zampiony a testovinami. Dneska by to slo. Dobrou noc.
Vaše Jóža.