Dnes jsme poprvé nevyrazili od našeho apartmánu po schodech směrem dolů do centra. Plán byl totiž navštívit incké rozvaliny Sacsaywamán a bílou sochu Ježíše podobnou té, co stojí nad Rio de Janeiro. Vyrazili jsme proto nahoru.

Podle Google map to bylo k soše jen pár set metrů a měli jsme tam být asi za osm minut. Nám to však trvalo asi půl hodiny kvůli stometrovému převýšení. Navíc jsme zvládli překonat bez odpočinku vždy maximálně 15 výškových metrů. Sami jsme se tomu smáli, ale prostě to jinak nešlo. Vzduch je zde totiž řídký a rychle při větší námaze dochází.

• 

K soše se dá dojet i po silnici, takže tam byly čtyři zadýchaní a zpocení češi a pak asi 50 jiných amigos, co vesele přijeli autobusem či taxíky.

• 

Nahoře se nám naskytl další krásný výhled na Cuzco. Chvíli jsme pozorovali dění ve městě, přistávající letadla, pak jsme udělali pár fotek a vyrazili na Sacsaywamán.

• 

Od Ježíše k bráně Sacsaywamán to bylo necelých 20 min, navíc hezky z kopečka. Koupili jsme si super gringos amigos vstupenku, se kterou je možný vstup do téměř každého muzea ve městě a dokonce ještě na několik nalezišť v Posvátném údolí.

Sacsaywamán bylo původně incké náboženské a vojenské centrum. Do dnešních dnů se ovšem zachovala jen asi pětina původních staveb. Zdi opevnění jsou tvořeny třemi řadami klikátých hradeb. Bylo-li sídlo napadeno, tento klikatý půdorys nutil útočníky, aby se z boku odkryli.

Španělé pak po jejich příchodu většinu zdí strhli a z materiálu si postavili vlastní sídla. Zachovaly se tak hlavně základy mohutných zdí, protože s nimi Španělé nedokázali pohnout. Největší kámen v základech má 5x5x4m a váží 300 tun. Kameny mají velmi nepravidelný tvar a zdi stojí více jak 500 let bez spojovacího materiálu (žádnej beton a podobně). Díky nepravidelnému tvaru kamenů incké zdi přežívají častá zemětřesení, zatímco španělská sídla musela být několikrát znovu vystavěna.

• 

Projít celé rozvaliny nám zabralo několik hodin. Byl to čas, během kterého jsme obdivovali dokonale opracované kameny, které se svojí velikostí blíží  malému automobilu. Nejsou opracované do kvádru tak, jak jsme zvyklí z evropských staveb, ale prostě do zdánlivě naprosto náhodného n-úhelníku. Dva sousední kameny pak na sobě vždy sedí tak, že mezi ně není možné dostat ani kreditní kartu. Našli jsme pár výjimek, kde od sebe byly původní kameny vzdáleny několik milimetrů. To však nejspíše vlivem častého zemětřesení.

• 

Po jedné hodině jsme vyrazili do námi vyzkoušené místní restaurace na peruánskou kuchyni. Cestou jsme si mohli prohlédnout jak moc se od sebe liší různé dvorečky a zákoutí města i když se nachází téměř vedle sebe.

• 

• 

Odpoledne jsme přečkali bouřku v našem apartmánu. K večeru jsme opět vyrazili do centra na večeři. Na hlavním náměstí jsme potkali lampionový průvod místních rodičů s dětmi, později se místem prohnalo asi 70 harleyářů. Aby toho nebylo málo, tak při cestě z nákupu zpět na apartmán jsme potkali procesí na podporu místního kandidáta na starostu. Ano, blíží se komunální volby – i v Peru.