Tak konečně! Opouštíme město Cuzco a vydáváme se vstříc nejznámější památce v Peru, Machu Picchu.

Ráno rychle dobalujeme poslední věci, uklízíme apartmán a už v 8:30 nastupujeme do mikrobusu, který nás odveze do Ollantaytambo, odkud pojedeme vlakem do Aguas Calientes – městečka pod Machu Picchu.

Cesta autobusem trvá asi dvě hodiny. První polovinu cesty relativně v klidu pozorujeme okolí. Druhou polovinu cesty se nám řidič snaží dokázat, že mikrobus od Mercedesu je to nejrychlejší auto v místních horách.

Po příjezdu na nádraží v Ollantaytambo máme asi hodinu čas, než přijde náš vlak. Ostatní cestující z mikrobusu jedou spoji před námi – proto řidič tak pospíchal. Na našich lístkách se dočítáme, že s sebou můžeme mít pouze jedno 8 kg těžké zavazadlo. Naštěstí je to při nástupu každému úplně jedno.

Do Aguas Calientes jedeme se společností Inka Rail. Náš vlak má střešní okénka, kterými se lépe pozorují okolní vrcholky hor. Některé z nich jsou zasněžené a měří okolo 5,5 km. Palubní servis ve vlaku spíše připomíná letadlo, dostáváme tác s obědem i kávu. Po dvou hodinách kolébavé cesty úzkokolejkou zastavujeme v Aguas Calientes, základním táboře pro výstup na Machu Picchu.

Já (Michal) s Ondrou toho máme dosti, trápí nás rýmička a chceme být na zítřejší den svěží. Zbytek dne si raději dáváme volno. Dan s Martinem však svěží jsou a tak vyrážejí rovnou na vrchol jednoho místního kopce, Cerro Putukusi (2620 m. n. m.), což je oproti městečku převýšení více než 600 m.

Na vrchol však Dan s Martinem nedochází. Po překonání výškového rozdílu asi sta metrů po úzké cestičce se schody se před nimi objeví velmi strmé schodiště, které je sotva schůdné. Kluci přehodnotí plány (zlomit si nohy den před Machu Picchu by bylo velmi nemilé) a vydají se raději po rovince k asi 4 km vzdáleným vodopádům.

Cestou prochází údolím přímo pod Machu Picchu. Ohromeni hloubkou údolí pokračují spolu s místními dále po kolejích směrem k hydroelektrárně. Míjí místní odstavné nádraží, fotbalové hřiště s umělou trávou i staveniště budoucího kempu. Vše je o to víc ohromující, že sem nevede žádná přístupová cesta krom úzkokolejky a například beton či armaturu na stavbu sem místní dopravují na starých kolečkách drncajících mezi pražci.

Po pár stovkách metrů náhodou naráží na velmi úzkou část řeky. Voda se zde zařezává do skal a vytváří nádherně hladké útvary. Vůbec si neumím představit, kolik vody zde musí téci v období dešťů.

Na konci cesty kluci zjišťují, že vodopády nejsou veřejně přístupné, ale jsou součástí jakési místní botanické zahrady. Ta určitě bude stát za návštěvu, když jsou místní orchideje v plném rozkvětu. My jsme tu však v době, kdy je téměř vše pouze zelené, ještě nerozkvetlé. Po pár minutách kluci nalézají několik vodopádů, lanový mostek i místo, kde prý prýská energie. Lidé zde staví oblíbené mohylky, které se sem však moc nehodí. Naštěstí jsou celkem  fotogenické.