Odlet největšího dopravního letadla na světě ve směru Dubai byl naplánován na čtyři hodiny odpoledne, my jsme však z Chrudimi vyrazili už asi v 10 ráno. V Pardubicích jsme vyměnili nějaké peníze, (že nám vystačí jen na první den, jsme ale netušili.) Dále jsme dokoupili čtyři lahve kvalitního alkoholu na vypálení červíků a nějaké proprietky k Davkovu novému Go pru (díky moc, zítra ho ozkoušíme na safari). Poslední zastávka v Pardubicích byla fotbalový stadion, kde jsme viděli skvělého hráče Patrika Tlapáka vstřelit ukázovou penaltu. Jeho spoluhráči bohužel pravděpodobně neoplývají takovým talentem, takže jsme ho zanedlouho mohli po prohraném zápase nabrat a vyrazit na letiště. Patrik je nejen talentovaný fotbalista a zaměstnanec roku ve Vodafonu, ale také výborný bavič. Cesta nám díky jeho opileckým historkám rychle utekla, a tak jsme se zanedlouho s Plzní v ruce dívali na ohromný Airbus A380.

Uneseni širokou nabídkou filmů jsme každý upřeli zrak na ten svůj a sluchátka odložili, až když se servírovalo několika chodové menu, které jsme zapili džusem, kafem, čajem, vínem, pivem, či whiskey s kolou ( prostě skoro vším, co měli). Před výstupem z letadla jsme si ještě chytře pořídili praktické suvenýry s logem Emirates.

Asi tří hodinové čekání v Dubaji se neslo spíše v ospalém duchu, v čemž jsme se snažili nadále pokračovat také v letade. Abychom toho ale dosáhli, museli jsme sáhnou nejen po zmíněných suvenýrech v podobě chlupatých dek, ale také po všech mikinách a kapucách, které jsme s sebou měli, neb klimatizace byla nastavena na příjemných asi 15 stupňů. Vzhledem k tomu, že jsme letěli ve směru přírustku hodiny v časových pásmech, naše noc měla trvat jen asi čtyři hodiny. Byli jsme proto nadšení, když nás zhruba v půlce letu vzbudili se snídaní. Musíme konstatovat, že let z Dubaje byl co do kvality asi o tři levely níže než ten z Prahy.

Když jsme se konečně přiblížili k východu z letiště, sesypaly se na nás desítky taxikářů s různými nabídkami. Sice jsme původně měli v plánu jet do asi 130 km vzdálené Dambully třemi autobusy, avšak únova a ukecávání taxikáře nás přemohly. Do zhruba čtyři hodiny jízdy vzdálené Dambully jsme tedy vyjeli pohodlně klimatizovaným taxíkem. Asi pět minut jsme se zvládli podivovat nad místním silničním provozem, palmami a bordelem, než nám hlavy klikly každému do jinak nepohodlné pozice. Za střídavého spánku, promasírovávání ztuhlého krku a protahování bolavých nohou jsme dojeli do luxusního ubytování s cenou zhruba 600 Kč na dvě noci pro čtyři lidi se snídaní zdarma.

Následně jsme vyrazili hledat podle Tomkových propočtů nejlepší jídlo ve městě. Nakonec jsme našli chatrč, kde restauraci v podstatě řídila dvanáctiletá holka. Z připravených nádob jsme si na talíř nabrali, co nám hrdlo ráčilo, a doufali, že se stihneme neposrat aspoň cestou zpět na ubytování. Jak je Srý Lančanům vlastní, otec dívčiny nás začal okamžitě zahrnovat plány na náš druhý den zde. Nakonec jsme se zase nechali ukecat, a tak zítra ráno s jeho bratrem vyrážíme na safari.

Poslední zastávkou prvního double-dne byl místní jeskynní chrám. Nebýt toho, že vstup stál 1500 šušňů, že jsme se ale museli zout a boty za poplatek uložit k místnímu botníkovi a že jsme se včetně kluků museli za další poplatek ovázat zástěrou, aby nám nekoukala kolena, možná by se nám tam i líbilo. Mnohem lepší byl ale chill u západu slunce na skalce hned u vchodu do chrámu.

Teď už sedíme před dveřmi svých pokojů a dáváme dohromady to Go pro na zítra. Už to ale asi hodinu vypadá, že nám nějaký dílek chybí.

P.S.: zatím se neposral nikdo.

P.P.S.: vím, že je to dlouhý a nudný, ale nechtěla jsem být zapojena do montování Go pra.