Rychle zabalit a jedeme. Stejnou rychlosti jakou delfini brázdí oceán jsme vyrazili směr Sagres, což je malé městečko na „konci světa“ zaslíbené serfarum, rybarum a hlavně příznivcům delfinu.
V pravé poledne nastupujeme na loď napadne připomínající uprchlicke čluny. Kapitán vede naši loď obrovskou rychlosti vlnám navzdory. Po 5 minutách jízdy na předních sedackach člunu narazíme na první delfini rodinu. Jedna se o rodinu delfinu skakavych. Jeeee, juuuu,ouuuh,mmmm, snad dostatečně popisují nadšení některých členů naši posádky. Po 10 minutách odjíždíme od této skupiny vstříc dalším živočichům Atlantiku. Půl hodiny prorážíme vlny hlava nehlava, naše průvodkyně nervózně pozoruje neklidnou hladinu moře, kapitán s naturelem pravého námořníka s jednou nohou na lemu lodi pozoruje druhou stranu. Už smíření s tím, ze uvidíme pouze jeden druh delfinu, zahlédneme rodinu čítající 50 common dolphins (delfín obecný). Delfini všech věku, od 3 týdenního mláděte po dospělé jedince, s entuziasmem Američanů skotaci kolem lodi. Pořídili jsme několik fotek a museli se uchýlit zpět do přístavu. Volnost delfinu v sirem oceánu zanechala v každém z nás hluboký dojem. Myslím, ze už nikdo, kdo byl dnes na lodi, by nezatleska delfinovi v bazénu, když točí s míčkem na čumáku. Plní dojmu odjizdime na serfarskou plaz, pochytame bronz, poridime insta fotky a vyrazíme dále. Dalším cílem je skutečný „konec světa“. Maják na nejzápadnějším bodě Evropy. Divoci psi, kříženec psa a ovce, odpadky mezi květinami a záchodky s turniteky, zlata zastávka na odpočívadle německé dálnice.

Teď sedíme v kempu nad lahví vina, místní šunky, sýra a stradame plány na zítra.

Bloger Martin a kolektiv​

​