Jen co jsem otevřela kolem osmé ranní oči, pocítila jsem pocit zadostiučinění. Na Adam’s peak jsme totiž nevyrazili stejně jako všichni ostatní ve dvě ráno na východ slunce, ale včera odpoledne. Mohli jsme se tak krásně vyspat a výhled z vrcholu jsme měli stejný jako všichni ostatní, tedy žádný. Když se nás u snídaně pan domácí ptal, jestli nechceme ještě toasty, zeptala jsem se, zda bych nemohla dostat toast i s dalším vajíčkem, dostala jsem klasickou odpověď: No problem. Po deseti minutách čekání jsme zjistili, že museli kvůli mě pro další vajíčka speciálně dojet. Tahle situace krásně ilustruje ochotu místních udělat pro turisty cokoli, bohužel však často s vidinou tipu.

Asi hodinovou cestu vlakem jsme si dali „na místňáky“ v podobě mačkání se v uličce u záchodů. Z nádraží jsme chtěli jít pěšky, ale nakonec nás nějaký taxikář ukecal, že nás hodí do centra za 200 šušňů. No bylo nám to divný, asi třikrát jsme se ujistili a vyrazili s ním do nedaleké Nuwara Eliyi s krátkou zastávkou v hotelu na odhození báglů. Po mnoha dohadech a změnách plánů jsme nakonec vystoupili u továrny na čaj Pedro, kam jsme se chtěli podívat. Taxikář nás samozřejmě obral, tvrdil, že ta cena byla za jednoho atd. Ve výsledku nás především hrozně nasral. Celková nálada tedy po tomto přesouvacím dopoledni nebyla nijak valná.

Uklidňovali jsme se chlebíkem s marmoškou a hlavně výhledem na nádherné čajové plantáže, kde ozrhávaly listí trhačky s růžovými koši na zádech. Jak jsme se později dozvěděli, natrhají denně asi 18 kg čajových lístků a vydělají si 805 LKR. Na hodinu tak mají asi 15 Kč. Prohlídka továrny probíhala podobně jako prohlídka muzea čaje. Dvě rychlé a kvůli silnému přizvuku dost nepochopitelné věty o daném stroji a následující: let’s go. Zachycené informace jsme navzájem sdíleli se zbytkem skupiny a společně s poznatky z Lonely planet jsme si udělali slušnou představu o procesu zpracování a třídění čaje. Martin vám tak v případě zájmu se správným akcentem vysvětlí rozdíl mezi pekoe, Orange pekoe, BOP a BOPF.

Z továrny jsme se prošli k nedalekému vodopádu s romantickým názvem Lover’s leap. Zkratka z něj vedla přes dvorky místních chudých obydlí, v jejichž okolí pobývali divoké děti a psi. Do centra k marketu plnému extra levného exotického ovoce jsme se svezli místní „dopravou“. Zastávka je všude, kde jde někdo, kdy vypadá, že by chtěl někam jet. Cena je dohodou.

Za zmínku ještě stojí (podle Tomky výborně hodnocená) vegetarianská restaurace, která byla tak bizarní, že se to těžko popisuje. Více snad napoví fotografie. Pro ilustraci: viděli jsme pána, jak jí rýži rukama, poprosili jsme si tedy o příbory. Číšník se omluvil, že má jen lžíce. Ve výsledku přinesl normální lžíci jen klukům, Johča dostala dvě čajový lžičky a já takovou tu s plochým dnem. Takže jsme tak jedli rukama. Po ochutnávce všech možných passion fruit, mangostanů a kokonutů jsme odchytli tutktuka a klasicky na sardinky dojeli v mlze a dešti na ubytko, kde nás zahřívá tatranský čaj a prší.

Barunka