Na dnešek jsme si vzali do hlavy vejlet. Proč taky ne. Do Řecka je nejlepší jet na přelomu července a srpna a nejlepší co dělat v pravý poledne je pochodovat s batohem plnym jídla a pití do vedlejší vesnice.

Hlavní stratégem byl jmenovám zaměstnanec Německé společnosti – Martin. Přesnost Deutchlandu se mu vryla pod kůži a proto na každém rozcestí volíme neomylně to nejlepší, nejrychlejší a nejzajímavějši variantu. Asi po hoďce půl dovalíme do vesnice, kde navšívíme zdejší muzeum. Ještě nedávni se tady rodilo v sedě na dřevěnejch stoličkách a v moři prej plavou karety. Důkazem je jedna seschlá ve výstavce. Osobně mě nejvíc zaujaly pasti na ryby, který nápadně připomínaj pletenej košík na vajíčka. V každým případě to zakončíme pivíčkem a drinčíkem u místní paní restauratérky.

Jídlo nedáme, dáme až na cestě zpátky. A tady to přichází. Tam hoďka půl. Zpátky 20minut? Japato? Asi nějakej short cut. Takže teda oběd na terásce. Kolem 3 jedem na pláž. Fakt moc pěkná nuda pláž. Jako vždycky jdem proti proudu a proto do vody jdeme v tričkách spáleni jak vepřová kůžička. Tady bych chtěl citovat naše dámy: “Ty vole, tý je vidět až do krku!” Jo a písek pálí tak, že se na něm nedá zdát. Vodička ale luxusní. Na večer téměř nic nepotřebujem. Takže nákup za 80 éček – make sence.

Den zakončený klasickou grilovačkou, kterou s Marťasem pevně držíme pod krkem.