Dnešní den nám začíná opravdu brzo a to totiž ve dvě hodiny ráno. Scházíme dolů na snídani ( pokud se tomu v tenhle čas tak dá říkat) a těsně před třetí vyrážíme.

Náš průvodce jde najednou před námi, místo toho aby nás jistil ze zadu. Vysvětluje nám, že nemá moc cenu spěchat. Východ slunce bude těsně před šestou a když dorazíme na vrchol moc brzo tak tam tak akorád promrzneme.

Ono se spěchat ani moc nedá. Od chaty vyráží asi 100 lidí a všichni se stejným cílem. Pohledem do předu i do zadu je vidět vlastně totéž, had čelovek značících cestu.

Jakmile se dostaneme nad horský porost je jasné že nám bude asi trochu zima. Vlastně všechno oblečení co jsme měli jsme na sebe natáhli už na chatě a tak není moc co brát. Jen rukavice a čepice přibývá.

Z chaty na vrchol je to 800 výškových metrů a trasa je dlouhá 2,7 km. Takže je to do kopce a to pořádně. Ale nakonec vše zvládáme a v 5:15 jsme 10 min pod vrcholem. Zalézáme tedy na radu průvodce do závětří a čekáme. Ještě že nás chlapík už cestou zastavoval, vždy na pár minut, jinak bychom tu mrzli mnohem déle.

Výhled z nejvyšší hory Bornea Mount Kinabalu (4095 m.n.m) těžko popisovat, od toho jsou fotky.

Až cestou zpátky, za světla, zjišťujeme kudy že jsme to šli. No a možná je to lepší, teď už dolů musíme.

Zpátky na chatu se vracíme asi v osm hodin ráno. Dáváme další snídani a hodinku pauzu.

Za další tři hodiny seběhneme zpátky do Tiphon gate, výchozího budu, z kterého jsme včera vyrazili.

Portýři

Včera jsem na to zapomněl tak to doženu dnes. Chata, na které jsme přespali, je asi 3200 m.n.m a všechny zásoby a materiál sem nosí lidé. Žádné helikoptéry, jen lidi. V současné době tu staví další tři domy a všechno to odtahají portýři (šepové). Takže cement, písek, štěrk, ale také kovové traverzy, vajíčka … prostě všechno. Chodí denně a většinou nesou 20 kg.

Podmínkou pro to aby se člověk mohl stát průvodcem a chodit s námi turisty nahoru je, že rok dělá portýra.